Předsudky a jak to vidím já

Předsudek – je zakořeněný úsudek či názor, který není založen na spolehlivém poznání, ale na pouhém mínění či předpokladu – zdroj Wikipedie.

Tak to jen pro ujasnění, kdyby v tom případně viděl někdo něco jiného.

A zároveň bych chtěla říct, že to, že píšu o něčem co je podle mě předsudek, neznamená, že není, je to můj pohled na věc na základě mých zkušeností a jak s oblibou říkám: „podívejte se do přírody, jak se chovají savci ke svým mláďatům“

Tak tedy, o co jde? Jsem newborn fotograf, tzn. že fotím malinkaté miminka, které mají teprve pár dnů. Aby se takové focení povedlo, všichni byli v pohodě a miminko ho celé neproplakalo, je k tomu potřeba v první řadě nějaká ta zkušenost jak na to a pak rodiče, kteří ví do čeho jdou a jsou v klidu a pohodě. Plus ještě pár věcí kolem, o kterých ale nebudu psát. (kdyby to ale někdo chtěl zažít a zdokonalit se, tak je tady můj seminář).

A i když je výše uvedené dodrženo, ne každé miminko je klidné a pohodové a aby se jeho rozpoložení změnilo, tzn. aby se uklidnilo, je tady pár věcí, které fungují v 98% na všechny děti.

Jsou to celkem 3 věci, tedy takové ty, které pomáhají mně a s nimi dosáhnu v 98% úspěchu a to je nemusím většinou kombinovat dohromady.

Věc č. 1:

Možná vám přijde absurdní, že by tohle mohl být předsudek, ale občas se mi to stane. A vlastně jsou to 2 věci, spojuji je do jedné, protože spolu hodně souvisí a protože se mi stávají dnes už spíše ojediněle.

„Prosím, my ho doma nenosíme, nechceme aby si zvykalo, že ho má pořád někdo na rukou a taky ho nechceme rozmazlit“

„Nám říkali v porodnici, že by se neměl kojit dříve jak za 2-3 hodiny“

Kdybych v tento moment, co rodiče vyřknou takovou větu, miminko položila a čekala, až se samo uklidní, tak bych nejspíš nic nenafotila nebo sem tam, ale s velkými obtížemi. Pro novorozence je přirozené, že jsou v blízkosti tepla, srdce a dechu, ideálně své matky. Nakonec, byly tak 9 měsíců v děloze. Nemůžete očekávat, že za 10 dní na to zapomenou. Děti se řídí do 3 měsíců věku nepodmíněnými reflexy, tzn. že se nemohou nic naučit, obkoukat a také nemohou na vás cokoli zkoušet nebo s vámi nějak manipulovat. Jejich instinkt jim velí, být v bezpečí své matky. Žádná matka ve zvířecí říši své mládě neopouští, ani ho nijak neodkládá, neseparuje a nenutí pít její mlého až po nějaké době. Přirozeně je s nimi 99% 24 hodinového dne. Mléko nabízí kdykoli, kdy si mládě zamane.

A proč tuhle věc č. 1 dělám já? Nošení miminka v náručí, huškání, pohupování, poklepávání, hlazení jim totiž pomáhá usnout, uklidnit se a uvolnit. Je jim to důvěrně známé z matčiny dělohy a zvyk je železná košile. Navíc, je to člověk, i když maličký a bez vědomých činů, ale člověk, který má rád lidské teplo, doteky a potřebu cítit bezpečí a lásku.

Co se týče kojení, nejsem zastáncem toho, aby dítě pilo každou chvíli, kdy kňourne, protože jsou potom hodně přepití, ublinkávají a tlačí je bříško. V momentě, kdy např. po 1,5 hodinovém focení vidím, že začíná být nervozní, probouzí se apod., tak kojení je věc, kdy dítě doplní tekutiny (nezapomeňte, že v ateliéru je cca 28°C a miminka rychle ztrácí tekutiny, takže jsou hlavně žíznivá), přitulí se ke své mámě a díky této důvěrnosti se většina dětí uklidní.

Tolik k předsudku č. 1

Věc č. 2:

„Dudlíka rozhodně ne!“

To je hodně ožehavé téma. Některá maminka s tím nemá problém a pak si donesou dudlíka svého z domu. Jiná s tím má problém a dudlíka dávat rozhodně nechce. Pak jsou maminky, které by chtěly, ale naopak miminko dudlíka nechce.

První situace je jasná, netřeba řešit. Druhá je těžká. Jakmile jsem takto postavena před hotovou věc, nikdy se nesnažím přání vyvracet nebo si trvat na svém za každou cenu. Snažím se maminkám vysvětlit, potřebu dudlík v případě nouze použít. Ano, všimněte si – v případě nouze. Tzn., že dudlíka nedávám miminkům automaticky a vždy. Dudlík je něco, po čem sáhnu, až když jsem vyčerpala jiné možnosti, jak uklidnit miminko. Tedy takové, které netrvají delší dobu – uspávání, kojení apod. Jak takový případ nouze vypadá? Většinou, drtivě, je to tak, že miminko je v nějaké poloze na beanbagu a spokojeně spí. Vše okolo této polohy mám nafoceno a chci přejít na další. Moje polohy na sebe vzájemně navazují, takže nikdy dítě nepřeskládávám komplet, ale jen vytáhnu, nožičku, nebo ručičku a další poloha je na světě. Stává se, řekla bych tak u 50 % dětí, že v momentě, jak na ně sáhnu a změním jejich polohu, začnou se vrtět a se zavřenýma očičkama propuknou v pláč. Je to takový štkavý nervozní pláč. V momentě, kdy s nimi přestanu hýbat, uklidní se a spí dál. Znova na ně sáhnu, znova propuknou v pláč. A to je přesně čas na dudlíka. Já vždycky říkám, že miminka jsou „jednoduchá“ a nezvládnou vnímat více věcí najednou a dudlík v nich vyvolá sací reflex a ten je zaměstná natolik, že v 99 % spí dál a já můžu udělat, co potřebuji. Takové miminko pak potřebuje dudlík při každé změně polohy.

Respektuji, že s tím maminka nesouhlasí, může mít k tomu své důvody, ale vždy se snažím o kompromis a myslím si, že těch několik desítek minut celkem, co má miminko dudlíka, mu nezkazí sací reflex a ani nijak nepokazí ochotu sát z bradavky.

A ještě bych chtěla napsat pro rodiče třetí situace, kdy byste dali cokoli za to, aby mimčo dudlíka vzalo. Zkuste se podívat po těchto, ty používám já a za celou dobu jsem měla možná 1 miminko, které ho nepřijalo. Většina rodičů si je ještě objednává na internetu při focení 🙂

Tolik o předsudku č. 2

Věc č. 3:

„Jé, on nemá rád, když ho stahujeme, proto vám brečí“

Tak to je věc, která se těžko uchopuje. V momentě, kdy dítě pláče a je neklidné, neusnulo, kojení nepomáhá a dudlíka odmítá, se snažím ho zklidnit tím, že ho tzv. zawrapuji, zabalím těsně tak, aby nemohlo vytáhnout ručičky, kopat nožičkama a tím samo sebe více rozčilovat. Jakmile takto balím plačící dítě, chvíli tvrá, než ho zamotám a než se uklidní. Je to dost individuální a některé se uklidní hned, jakmile kolem něj obmotám první část wrapu a jiné pláče ještě chvíli po celkovém zamotání. Maminky mi často říkají, že to nesnášejí, že potřebují volnost, máchat rukama a že když to udělají oni, jsou ještě víc naštvaní. Mám na to 2 vysvětlení. Za prvé, mimčo bylo posledních pár týdnů v děloze jako sardinka, takže by bylo podivné, kdyby mu nyní podobný stav vadil tak, že by plakalo dlouho dobu. Za druhé, pláče proto, protože vy jako rodiče, ho nebalíte nikdy tak pevně, aby nemohlo vytáhnout samovolně ruce. Jakmile takto zamotané dítě ucítí možnost s rukama hýbat, zvedá je směrem k hlavě tak dlouho než se mu to povede a u toho se nesmírně vztekají. Jakmile mu ale tuto možnost vezmete, většinou do pár minut zjistí, že tudy cesta nevede a pláč ustane. Ti největší zatvrzenci ještě pár minutek koukají, ale i oni pak usnou do hlubokého spánku. Wrapování používám tehdy, když nastane situace, jak popisuji na začátku tohoto odstavce. Mojí prioritou je vyfotit vaše miminko samostatně, tak jak je, na benabagu s minimem doplňků. Proto newrapuji automaticky a ještě v momentě, kdy je dítě klidné. To jen na vysvětlenou.

Tolik o předsudku č. 3

Mohlo by se zdát, že to nejsou předsudky. To je věc názoru. Každého volba a jeho právo. Já to vidím tak, jak jsem popsala a myslím si, že každá z těchto 3 věcí je přirozená a pokud se na ni nahlíží jako na potencionální problém, tak je to předsudek.

Nicméně, pokud mám v ateliéru rodiče, který ani jednu věc nevnímá jako předsudek, ale věc, kterou odmítá ze své podstaty dělat, tak to plně respektuji.

žádné komentáře
Komentář

Your email is never published or shared.

Menu