+ Menu- Close

noční můra (skoro) každého fotografa

většina fotografů fotí děti. někteří z nich fotí i novorozence. a někteří fotí jen novorozence.

fotografování novorozenců je velmi náročná disciplína a stejně tak focení dětí. tempo obou focení určují oni samotní. těžko se ovlivňuje i když se stavíte na hlavu. je tu ovšem jeden zásadní rozdíl. s novorozencem se nedá vyjednávat, nijak. s dítětem se vyjednávat dá, přiměřeně k jeho věku.

a jsem u toho – “přiměřeně k jeho věku”. každý kdo má děti nebo je s nimi v kontaktu ví, že přimět dítě k činnosti, která se musí dít právě teď, je nadlidský výkon. výkon se ztěžuje nebo zlepšuje podle toho, jak je dítě staré. obecně při focení dětí mám nejraději věk od cca půl roku do roku až roku a půl. pak nastává peklo. věk kolem 2 let a dál (jak moc dál je velmi individuální) je často pro mě velmi vyčerpávající a myslím si, že s nimi nevyjednáte většinou nic. děti v tomto věku nechápou odměnu, trest, nedají se uplácet, nechápou sliby a už vůbec nemají smysl pro to, aby pochopily, že něco potřebujete hned teď. při rodinném fotografování v exteriéru je to v drtivé většině jedno, protože dítě má volnost a fotím ho tak, jak právě chce, což je většinou i cílový zájem rodičů, klientů, kteří si fotku ode mne kupují.

ale, já jsem také i jeden z těch fotografů, co fotí novorozence. a i kdybych fotila jen novorozence, výše uvedenému se stejně nevyhnu, protože novorozenci mají často své starší sourozence. a bohužel, nejčastěji právě ty dvouleté. každý rodič, který přinese ke mně do ateliéru své novorozené miminko, chce logicky i fotky společné, kde je miminko plus bráška nebo sestřička.

tak a teď si představte situaci, kdy mám v ateliéru, kde se nedá volně pohybovat jako v parku, kde je skoro 30°C, dvě věkové kategorie dětí, kdy obě určují tempo focení, ale každý po svém.

vypadá to asi takto, opravdu v 99% případů:

maminka: “Anička se moc celou dobu těší na focení se svým bratříčkem. Viď Aničko?”

Anička nejistě odpovídá: “Jo” nebo jen kývne hlavou. (některé děti jen koukají, ale to k věku patří)

Já: “Aničko, tak to se ti bude moc líbit, uvidíš, uděláme obrázky a hned si je prohlídneme”. Ukazuji na foťák. Anička se hned k němu hrne a chce se podívat. Dovolím ji to, ale vysvětluji, že tam ještě žádné obrázky nemám a zkusíme je vyrobit. V této fázi ještě často děti souhlasí a ochotně mě poslouchají.

Teď přeskočím proces uspávání bratříčka, kojení, utírání zadečku, znova uspávání, někdy znova kojení a uspávání. Bratříček zdá se spí a já ho nachystám do polohy k focení a připravím vše ostatní. Mezitím se snaží nejčastěji tatínek Aničku převlíknout. To je asi první moment, kdy začnou problémy. Anička se nechce převlíkat buď vůbec, nebo chce pouze to, co si zvolila ona sama a to jsou vždy nevhodné věci na focení. Jak jinak. Snažím se nezasahovat a tatínky nechat si to vybojovat. Dost často se jim to povede.

Takže bratříček nachystaný spí, maminka u něj sedí a hlídá, protože u mě platí, že bezpečnost je na prvním místě. Vysvětlím tatínkovi, kam a jak má dát Aničku a proč. Jdeme na to. A teď začíná to pravé peklo. (tady si vždy udělám fotku bez Aničky, později vysvětlím proč)

Anička: “nene, neci”

Tatínek: “Neboj se Aničko, uděláš tady hají za bráškou a budeš mít krásný obrázek” Snaží se Aničku dostat na určené místo.

Anička: “necííííí” Pláč. Útěk. Přitulí se k tátovi a utírá si slzičky.

Tatínek, a pak se přidá i maminka: “Aničko, vždyť ses tak těšila, že tě paní fotografka bude fotit a budete mít s bráškou krásné obrázky. Ukážeme je babičce Máji a taky babičce Haničce, ano? Pojď, jen to zkusíme” tady mají oba rodiče ještě ten nejlaskavější hlas, jaký si dokážete představit.

Tatínek znova bere Aničku a snaží se ji položit k bráškovi. Anička už hystericky odmítá a vší silou se odtahuje od místa u brášky a spící dítě se nebezpečně sesune. Maminka s tím počítá a drží ho. Opravím polohu miminka a snažím se o domluvu s Aničkou já. Postupně vytahuji mé motivační řeči, nápady, zkouším upoutat pozornost, nechat prohlížet fotky, zahrnout do fotky hračky Aničky.

V 80% nepomáhá nic.

Kdo zažil, tak se musí v této fázi usmívat. Ne, že by to bylo vtipné nebo byste se posmívali, ale to je tak zoufalá situace, že vám nezbyde nic jiného.

A jedeme dokola, pořád a pořád. Já si docela slušně potrénuji mozek ve vymýšlení neskutečných věcí, rodiče si trénují trpělivost, která rychle ubývá hlavně u tatínků a je to znát na jejich charakteru hlasu a spící bratříček mezitím odpočítává minuty do doby, než se probudí a bude chtít své kolečko kojení, utírání zadečku a uspávání.

Čím déle tato fáze trvá, tím se spíše dostáváte k bodu, kdy Anička kapituluje a na pár mikrosekund si k bráškovi lehne a někdy i udělá co chci. Musím být připravena, protože druhou šanci vám tyto děti už nedají. Většinou si děti najdou něco, díky čemu to udělají. Často je to lízátko, plná dlaň bonbonků, jednou to byl pytlík s mincema, někdy schovaná hračka u miminka a naposledy jsme fotili jednu takovou Aničku jen za podmínky, že bude mít na sobě dvoje šaty, tak jo, měla.

Zpocení a vyčerpaní chválíme Aničku, jak byla šikovná a ta rozdává úsměvy na všechny strany. Beru si vyspané dítě a přemýšlím, co s ním budu dělat teď.

A jak jsem psala o té první fotce bez Aničky, tak ta je jako důkazní materiál, na ní totiž vidím čas, kdy jsme začali a když se pak podívám na poslední, tak si někdy říkám, jestli mi to stojí za to. Rekord mám asi 1,30 hod.

Takže když vím, že budu fotit novorozence se starším, zhruba dvouletým sourozencem, stává se z této objednávky noční můra. Jelikož to dělám pořád dokola a nejsem schopna s tím přestat, musím říct, že mě to prostě baví 🙂

Líbí se vám moje práce?