+ Menu- Close
Montgomery

jak jsem přišla o peníze a málem o fotky

znáte tu poučku, která je nám nejvíce “platná”, až je pozdě? myslím, že jste ji už slyšeli všichni a vždycky pozdě 🙂 ano, je to ta: “zálohovat, zálohovat a zase zálohovat”. takovou tu zálohu z hlavního počítače na disky, několik disků a bůhví kam ještě a to každou hodinu, tu už jsem zvládla. poučena, vystrašena k smrti z právě vysypaného koše, nákupu SW na záchranu dat za hříšné peníze, abych pak zjistila, že když mám na HDD fakt málo místa, tak mi nepomůže ani zázrak, jsem si tento systém paranoidního zálohování celkem dobře osvojila. a děkuji bohu za to, že mě nechal se poučit a pak napravit. jenomže, nějak jsem si neuvědomila (fakt přísahám, že nikdy) ten fakt, že abych mohla něco zálohovat v počítači, tak potřebuji data z fotoaparátu. ano, tušíte správně, z karty. tak ale i tady vás asi překvapím, protože i tohle jsem dotáhla (jak jinak než poučena) k dokonalosti. ale bohužel, ty data z fotoaparátu mají ještě dlouhou cestu, než se začnou kopírovat k vám do počítače. a to je ten moment, kdy, jak jsem výše přísahala, jsem si neuvědomila tento fakt. když to člověk čte, řekne si: no tak to je holka ale celkem logické, že to tak je…ale ruku na srdce, kolik z vás to má ošetřené? víte co myslím? jak řešíte zálohování fotek přímo přitom, když mačkáte spoušť a ony se právě teď zapisují na kartu?

???

ano, co je to za blbost? no vidíte, asi se vám ještě nestalo to, co mně…takhle nějak to bylo…

je to skoro rok, co jsem fotila jednu událost, která se hemžila celebritami a v den D, kdy vznikla moje totální paranoia, jsem fotila tiskovou konferenci. to je okamžik, který nevrátíte, neuděláte znova, prostě když nemáte fotky, máte fakt velkou smůlu. možná byste ještě mohli škemrat od novinářů, ale to je to poslední.

takže fotím, fotím, všechno se zdá být v pořádku a najednou mi nejde domáčknout spoušť, jako když nemáte zaostřeno nebo jste moc blízko s objektivem. zkouším znova a pořád nic. podívám se na display a tam je Error CF card. Podívám se na zbývající kapacitu, která mi ukazuje cca 150 snímků. Takže první co mě napadá, vypínám a zase zapínám fotoaparát. Nic se nezměnilo. Spěchám, konference pádí a já nemám čas řešit problém. Vyndávám kartu ven a měním za jinou. A je to. Tento den byl ještě dost dlouhý na to, abych na tuto událost zapomněla. NAfotila jsem asi ještě další dvě karty a už se mi tato chyba neopakovala. když jsem měla chvilku se zastavit a přemýšlet, co to bylo, tak jsem se nemohla zbavit špatného pocitu, že to nebyl problém těla, ale karty.

když jsem přijela domů, první co jsem udělala, vložila jsem tu zaseklou kartu do čtečky a zavřela oči. když jsem je otevřela, hádejte, co jsem viděla. problém s komunikací. tak jsem chytře čtečku odpojila a zase připojila (už se mi několikrát stalo, že čtečka taky potřebuje svůj “restart”) kouknu znova a lightroom se tváří, že žádnou kartu nevidí. znova “restartuji” čtečku. tak teď ji vidí, ale tvrdí, že na té kartě nejsou žádné fotky, prý je tam 15MB?? A já vím, že jsem nafotila aspoň 10GB. Umíte si představit, kolikrát jsem ještě “restartovala” čtečku, jak dlouho jsem hledala usb kabel, zkoušela připojit kartu k počítači přímo z těla, kolikrát jsem použila můj již dávno koupený sw na záchranu dat a dokola ho mučila hledat data a pak je opravovat. jo, opravdu, asi tak 100X všechno dokola. výsledek? nula. karta mi byla ochotna vydat svých 15Mb, což byla nějaká rozmazaná fotka trávy, kdy jsem omylem zmáčkla spoušť a to bylo vše.

plakala jsem. vztekala se. gůglila. nalila jsem si panáka. vykouřila x cigaret. (pak mi bylo špatně) takže jsem dýchala. trochu mi to okysličilo mozek a našla jsem na internetu firmu na záchranu dat. pán psal, že je nonstop ochoten plakat s vámi. zavolala jsem a on mi opravdu zvedl telefon. vylíčila jsem mu, co se mi stalo a jak ty fotky jsou důležité a že je prostě fakt musím mít. chápavě mručel, nejspíš si i pokyvoval hlavou a pak, pozor, teď je to opravdu důležité!!! se mě zeptal, co je to za kartu, za tělo fotoaparátu a když jsme mu to řekla, tak po chvíli ticha se mě opatrně zeptal, jeslti jsem měla v druhém slotu pro karty SD kartu na zálohu???

cože???!!! kdo tohle dělá???

ticho.

oboustranné.

pán byl taktní a už se k dotazu nevracel a začal povídat. utěšil mě, že moje volba značky CF karty je vzhledem k situaci lepší, než kdybych měla kvalitnější, protože ji může s 50 % šancí rozebrat na jednotlivé čipy. u těch lepších to pak nejde. ale zase máte prý menší šanci, že se pokazí, ta lepší.  ale 0% to nejspíš, jak jsem odtušila, nebude. takže pokud už tady přemýšlíte, co je vlastně lepší, tak nepřemýšlejte, je to asi jedno.

druhý den jsem mu kartu zavezla a on přislíbil, že mi zítra zavolá, jeslti se dá “otevřít” tak, jak on potřebuje. Zavolal a řekl, že ji otevřeli. a že za dalších pár dní zavolá, jeslti se z ní dají dostat data. no řeknu vám, to bylo dlouhých předlouhých 5 dní. nevolal. vzpomínala jsem, jak říkal, že čím dýl to bude trvat, tím je šance na záchranu menší. propadala jsem depresi a představovala jsem si sama sebe, jak stojím před klientem a říkám mu, co se stalo.

a pak mi zavolal: “paní svobodová, volám kvůli té vaší CF kartě, mám tady celkem 12GB čitelných dat. vše to jsou rawy a jsou v pořádku”. i když to teď po takové době píšu, fakt mám slzy v očích. a tehdy jsem měla. pánovi jsem děkovala jako nikdy nikomu v životě.

stálo mě to skoro 10 tisíc Kč a jednu novou SD kartu o velikosti 32GB. ale měla jsem fotky. a to bylo nade vše.

a naučila jsem se používat druhý slot, kam tu kartu prostě strčíte a foťáku řeknete, že chcete, aby tam zapisoval při fotografování všechny pořízené snímky. šance, že se pokazí obě karty najednou asi existuje, ale pořád je menší, než že se pokazí jedna karta a to právě ta jediná. jako mně.

vím, že všechny těla tohle nemají. říkala jsem si, již dostatečně paranoidní a ponaučená, jak to ti chudáci jednoslotoví fotografové můžou přežít? no nevím, jak tohle vyřešit. já používám cca 4 roky dokola asi 5 CF karet, každá má 16 GB, pokaždé poctivě formátuji, ne jen mažu. ale stejně, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. vy všichni, kdo máte těla, tedy myslím ty fotoaparátové, co mají dva sloty a zatím je nepoužíváte, tak hned teď začněte. pokud ovšem nemáte rádi napětí, stres a pěknou dávku adrenalinu a na kontě pár volných tisíc korun 🙂

pokud teď hned všichni šťastní majitelé dvouslotových zrcadlovek saháte po fotoaparátu, abyste se mrkli, jeslti opravdu nekecám a dá se tam strčit ještě jedna SD karta a zrovna náhodou máte ten co já, tzn. 5D Mark 3, tak jedna technická rada pro nastavení, kterou jsem překonávala nějakou tu hodinu:

zadejte v menu

možnost: jednotlivé záznamy, aby každá karta zvlášť zapisovala v jiném formátu

to proto, že potřebujete na CF kartu fotit do rawu a na SD kartu současně zálohovat. pokud byste na SD kartu zadali také raw, což sice lze, ale v tom případě si připravte pevné nervy nebo zapomeňte na sekvenční a rychlejší tempo focení, to totiž není v silách zápisu na druhou kartu a váš fotoaparát bude psát: “busy” a nevyfotíte nic. já mám na SD kartě nastaven jpeg “L”, tedy nejvyšší kvalita jpeg a je to ok.

omlouvám se ostatním majitelům zrcadlovek, protože jsem nezkoumala, jak to funguje tam a tudíž si to budete muset najít sami.

a rada pro jednoslotové fotografy – pořiďte si hodně kvalitní paměťovou kartu, údajně SanDisk a určitě ne moc velkou. protože pokud budete používat kartu, která má např. 32  nebo 128GB a stane se vám, že o kartu přijdete, tak pak přijdete o opravdu hodně fotek a tím i velkou část akce, svatby nebo více zakázek najednou. lepší je mít více menších karet a prostě pořád střídat.

už dlouho jsem nenapsala nic tak dlouhého, ale o to mám lepší pocit, protože moje ponaučení je teď vaše minulost, která se už asi vám nestane a moje paranoia je zdárně přenesena a živena v dalších tělech. a ty těla si přeberte jak chcete 🙂

 

Líbí se vám moje práce?