+ Menu- Close

Něco málo o mně

Psát o sobě je podle mě jedna z nejtěžších věcí. Je to jako pohled do neznáma, aspoň já to tak vnímám. Ne, že bych se neznala, to ne, ale napsat něco o sobě v pár větách tak,  aby to vystihlo moji podstatu, není jednoduché. Nevím, čemu mám dát přednost a nechci, aby to čtenáře unudilo k smrti. Takže nakonec tyto pojednání o své osobě nechávám až na poslední chvíli. Právě dnes jsem dokončila můj zbrusu nový web, který mi dal pár dní docela zabrat a stránku “O mně” jsem si nechala až na úplný konec. Když se na ni podíváte, velice nic moc tam nenajdete, ale i tak jsem se u ní zapotila. A protože jsem nechtěla nový web spustit jen tak, řekla jsem si, že bych k tomu mohla napsat pár slov. To, že napíšu něco málo o sobě, jsem původně vůbec nezamýšlela, ale protože se můj život v posledních měsících vyvinul úplně jiným směrem, přijde mi jako dobrý důvod, napsat tento příspěvek.

Narodila jsem se ve Zlíně a posledních 16 let jsem žila v Praze. Když se mi narodil syn Tomáš, přibližně v jeho 1 roce života jsem začala fotit. Z koníčka se brzy vyklubala závislost a já jsem si v roce 2010 otevřela svůj první ateliér. A tak čas plynul, já jsem se zdokonalovala a hledala směr, aby to všechno mělo smysl.

Někdy kolem roku 2014, pamatuji si, že to bylo na jaře, jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že se vrátím na Moravu. Měla jsem k tomu své důvody a hlavně jsem chtěla být zpátky u své rodiny a se svými přáteli. Nastalo období, kdy jsem do toho šla po hlavě, obvolávala realitky, jezdila do Zlína a prohlížela co se dalo. Kdo se trochu zajímá, tak ví, že realitní trh ve Zlíně si žije vlastním způsobem života a proto nebylo a není jednoduché najít na bydlení tady něco, co by splňovalo mé požadavky. Vždy po nějakém takovém střetu s realitou jsem se na čas stáhla a snažila se v Praze žít v souladu s tempem velkoměsta. Jenomže, když si na něco nemůžete zvyknout, tak si prostě nezvyknete a čím jste starší, tím víc máte tendence se vracet tam, kde jste vyrostli. Postupně jsem vždy po nějaké době téma stěhování otevírala a zase opouštěla.

A pak se jednoho dne probudíte, přestanete si lhát do kapsy a jdete a jednáte. To bylo na konci léta v roce 2017. Podstoupila jsem opět kolečko realitních prohlídek, které dopadaly víceméně pořád stejně. Nevěděla jsem, jak z toho ven, takže jsem začala dělat kompromisy. Stálo mě to hodně uvědomění, sil, sebereflexe a bezesných nocí, ale stálo to za to. Nemovitost, kterou jsem si nakonec vybrala, jsem přehlížela asi půl roku, nevím proč, strkala jsem ji pořád do škatulky “asi ne”. Ale jak nabídka realitek docházela, nakonec jsem se na ni šla podívat.

A bylo to.

A tak jsem tady, krátce, od začátku prosince 2018, ale jsem. A jsem tady moc ráda. Ještě jsem sice nestihla potkat většinu svých starých známých, ale na to mám teď už spousty času.

Samozřejmě jsem si sem přestěhovala i svoji závislost. Začínám od nuly. Všechny své klienty jsem opustila a zanechala v Čechách.

A aby to “od nuly” bylo dotažené do konce, udělala jsem si nové logo, nový web a změnu ve službách. Rozhodla jsem se, že nebudu fotit novorozená miminka. Nebudu se rozepisovat proč, protože to by na věci stejně nic neměnilo. Chci se přednostně věnovat fotografování těhotných maminek. Důvod je ten, že miluji práci v ateliéru. Od začátku, co jsem vzala fotoaparát do ruky, mě ateliér učaroval a ta láska mi vydržela do teď.

S tím také úzce souvisí fotografování porodu. To je disciplína velmi intimní. Několik jsem si měla možnost vyzkoušet a musím říct, že je to opravdu fotografický zážitek. Fotíte momenty tak, jak přijdou, nic nemůžete naplánovat, vědět dopředu, všechno má svoje tempo, které se ve vteřině změní a vy jen vnímáte sebe a to, co vidíte přes hledáček fotoaparátu. Kolem tohoto druhu focení se pořád vede spoustu debat a často se setkávám s nepochopením a mnoho lidí toto focení odmítá, protože jim to přijde nevhodné. Je to o úhlu pohledu. Ten můj vypadá takto: http://www.katerinasvobodova.cz/gallery/foceni-porodu/

(mějte puštěný zvuk a nějaké kapesníky se vám také budou hodit)

A ty výše zmíněná miminka, nikdy neříkej nikdy, ale zatím to tak je, je to moje rozhodnutí a chtěla bych všechnu svou energii dát do focení těhulek. Uvidím, jeslti se mi to podaří.

Jsem na konci toho, co jsem dnes chtěla napsat o mně. Vlastně je to takový životopis, který se zaměřuje na určitou část mého života. To co jsem dnes napsala, je pro mě důležité. Víc se mi důležité nezdá, možná někdy jindy.

Fotografie, které vkládám do tohoto příspěvku jsem vybrala ze dvou důvodů. Za prvé jsou to děti jednoho mého nejvěrnějšího klienta, který mě provázel celou řadu let a za druhé proto, že tyto děti jsou vždy úžasné, veselé, pozitivní, naladěné na lumpárny a zároveň milé. Ta jejich radost přesně symbolizuje to, co právě prožívám, s otevřenou náručí…

 


0 komentáře
Komentář

Your email is never published or shared.

    Líbí se vám moje práce?